Baví mě, jak s esencemi člověku mohou přicházet odpovědi na otázky, které ho třeba ani v souvislosti s danou rostlinou nenapadly.
Třeba o tom, že tloušťka může souviset se strachem, který máme spojený s muži. Přesněji řečeno s tím, že nás mohou opustit.
Ještě kousek hlouběji pod tímto strachem je strach, který jsme zažívali jako děti, a který byl ještě mnohem intenzivnější a zcela pochopitelný, strach, že nás opustí matka.

Takovou situaci si nemusíte představovat jako matku alkoholičku, která mizí z domova a nechává dítě samotné. Ono totiž úplně stačí, když dítě odmítáme, když nás třeba zrovna neposlouchá: "Takhle se hodná holčička nechová. Takhle bych tě neměla ráda."

Nebo "Jdi pryč, už tě mám plné zuby." Když je matka moc unavená a na dětskou přirozenost už nemá kapacitu.

Nebo: "Jdi do pokoje. Až budeš zase normální, tak se vrať."

Všechny takové situace dítě postaví do role toho, kdo je špatný a má se změnit, aby o matčinu lásku či spíš přízeň nepřišel. Jenže jak to má udělat? Zkuste si představit, že byste to měli udělat teď v dospělosti. Jak se člověk může změnit? Ve skutečnosti to vlastně ani nejde. Proto je to tak děsivé. Je v tom obrovská bezmoc a současně strach, že u sebe dítě matku neudrží, že o ni přijde. Proto, buďme k sobě laskaví. I ke svým projevům našich strachů, ať už se objevují jako tukový skafandr nebo neurotické chování.

Když se podíváme zpět sami do sebe, můžeme s velkou laskavostí a pochopením k nám samotným přijmout, že jsme se báli a vznikla potřeba se chránit, zaobalit, dosytit, necítit.
Teď jako dospělí se můžeme chránit už jinak. Nemusíme to dělat přes nadmíru jídla a obalování se ochranným tukem. Ani přes podlézání a vyhovování druhým. Už to prostě zvládneme sami, protože jsme velcí. Můžeme po sobě přestat chtít být jiní a uvědomit si, že právě takové v naší přirozenosti nás někdo může mít rád.

K této úvaze mě inspirovala zpětná vazba k užívání esence z řebříčku, která dává nadhled a pochopení pro mnohé situace, kterým jsme nerozuměli.

"...od 5.7. užívám řebříček. A musím říct, že ho miluji a jsme pro sebe stvoření.
Tolik AHA momentů, co mě s ním chodí, to je něco neskutečného. Samozřejmě počáteční krize - u mě bych ten stav na začátku užívání řebříčku přirovnala k prvnímu užívání lípy, tzn. lezla jsem skoro po zdi, jak mi bylo nepříjemno samotné se sebou. Ale narozdíl od lípy se to nějak jednoho dne zlomilo. Nevím, co se stalo a vlastně ani nevím, kdy přesně. Nicméně od začátku mě napadají odpovědi. Z ničeho nic, odpovědi na otázky, které řeším už léta a víceméně stále stejně neúspěšně. Tak teď mám jasné stručné odpovědi, které mě ovšem nedostávají pod tlak, prostě jsou a já je znám. Nepociťuji ani to mě známé: “A co dál? Co s tím teď uděláš? Udělej s tím něco! Dělej, snaž se!” To tam není.

A tak si to vlastně užívám. Po letech jsem zjistila, že se bojím mužů. A ten strach z mužů, respektive z toho, že mě opustí (byť se na mě jen usměje ve frontě na banány), je vlastně příčina mého přibírání na váze. A tak to je...sice bych se ráda dostala ještě pod tuto “základní” informaci, ale až to přijde, tak to přijde, mě se ti tak ulevilo. To mě totiž nikdy nenapadlo. Strach z mužů? Já? Ale je to tak a vlastně je to fajn vědět, žádné sebebičování nepřichází.
A proto je mi s řebříčkem fajn a jsem zvědavá, co mi ještě přinese. Myslím, že budeme kámoši.

Děkuji, Kristýna