Když jsem se v průběhu života rozhodovala, zda dál zůstávat v nějakém partnerském vztahu, většinou mi trvalo dlouho, než jsem dospěla k rozhodnutí.

Bylo to o to těžší, že mě partneři milovali a já je nebo alespoň na určité vrstvě.

Klíčové, co mi nakonec pomohlo se rozhodnout byla velmi jednoduchá uvědomění, na které stačila jedna věta.

Poprvé mi k němu pomohla otázka: „Chceš takhle žít do konce života?“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že opravdu ne, i když by mi i nadále bylo snášeno modré z nebe. Prostě jsem nebyla šťastná.

Podruhé jsem pochopila, že je vlastně jedno, jestli mě muž miluje nebo ne, když se ke mně chová jako někdo, kdo mne nemá rád. Zásadní pochopení, které mi pomohlo se rozhodnout, bylo, že nemůžu udělat vůbec nic pro to, aby mě rád měl. Lásku si totiž nelze zasloužit, ani vyvzdorovat. Prostě buď je nebo není a na nás je to svým způsobem naprosto nezávislé.

Po dalších letech jsem pochopila další vrstvu, která není v mé moci, a tou je, že nemůžu udělat vůbec nic pro to, aby se muž uzdravil ze svých zranění, pokud sám nechce. 

To ovšem platí zcela univerzálně. Nelze udělat nic pro někoho, kdo sám nechce. 

Nepomůže ani vaše podpora, ani pochopení, ani zjednodušování situací, ani odlehčování břemen. Dokud muž sám nechce, nehne s ním nikdo. Jen se vyčerpáte, budete zklamané, smutné nebo vzteklé, do doby, než pochopíte, že to není ve vaší moci.

Problém mnoha žen je, že v muži vidí jeho možnosti, jeho ryzí podstatu. Občas ji mohou i reálně zahlédnout, když muž je zrovna v lepším naladění, jenže zapomenou vnímat celek. Pak mnoho momentů přehlíží, omlouvají a jsou chápavé. Je toho na něj moc, proto se chová tak hloupě, krutě nebo bezohledně. Jenže tenhle balíček je také jeho součástí a nic nemění to, že by ho nemusel mít, kdyby udělal ten krok, ten ponor do sebe a zkusil uzdravit to, co z něj v těch slabších chvílích dělá tyrana.

Mnoho mužů bohužel zažije chladné, lhostejné, panovačné nebo kruté matky a vytvoří si svůj obranný mechanismus, jak se s jejich působením vyrovnávají. Současně se do nich zapíše zkušenost, že blízká žena byla zraňující, nevypočitatelná, nelaskavá, nedůvěryhodná.

Kdykoliv se pak v partnerském vztahu dostanou do stresující situace, obrátí proti své partnerce to, co nezpracovali ve vztahu ke své matce. V tu chvíli se stávají oni tou bytostí, která jedná jako jejich matka, tj. krutě, nevypočitatelně a bez citu.

Svým způsobem je to naprosto pochopitelné, protože jednají ze strachu, z pozice dítěte, které je slabší než matka, a snaží se zachránit, ubránit se.

Je úplně jedno, že v realitě mluví se svojí partnerkou, která reálně nemá nad nimi moc a stačilo by se domluvit jako dva dospělí lidé. Nejsou schopni to vidět.

Chápavá partnerka si v takové situaci možná popláče, protože se bude cítit zraněná, ale bude hledat chybu u sebe. Bude vymýšlet, jak jinak by se mohla chovat, aby se to neopakovalo nebo jak muži pomoci, aby uviděl a pochopil, že není jeho nepřítelem ale spojencem. Těžko se bude smiřovat s tím, že její láska a ochota se domluvit nebude vnímaná. Přes filtr "ženy jsou zákeřné, zraňující a nebezpečné, je potřeba mít se před nimi na pozoru" to totiž nejde.

Když je muž ochotný se ponořit do svých zranění ze vztahu s matkou, je to úžasné, a rodí se tak skvělý, laskavý, cítící, milující a silný muž, který se ženy neleká, protože prostě není proč. Je to dar pro všechny.

Ženy však nutně musí pochopit, že tu ochotu se ponořit do své bolesti a strachu v sobě musí najít sám. Není to v naší moci. Proto je potřeba stáhnout svoji energii k sobě, přestat být matkou malého vzdorujícího nešťastného chlapce a vrátit se zpět do pozice partnerky, která miluje, ale nezachraňuje. Z této pozice se pak podívat na své partnerství a položit si otázku: „Jsi šťastná?“