Chápu, že člověk se může cítit velmi zraněný. Může si myslet, že je porouchaný tak, že se už nikdy nespraví.

Může mít obrovský strach otevřít bolest, kterou v sobě hluboko pohřbil, aby přežil to, na co tehdy neměl kapacitu. 

To vše je naprosto pochopitelné a může být opravdu těžké. 

 

Úplně první, co je potřeba udělat, aby změna mohla nastat, je vůbec připustit, že je možná. Přestat se držet přesvědčení, že jsem marný, špatný, prohnilý skrz naskrz, a nic s tím nelze udělat. 

Pak v sobě najít sílu, motivaci, odhodlání s tím něco dělat. Nemusíte vědět jak. Může být klidně i zoufalí, že nevíte, co s tím, ale na začátku upřímné rozhodnutí a odhodlání stačí. 

 

Tohle je moment, kdy už si můžete najít někoho, kdo vám s tím pomůže. Ne dříve. Protože i sebelepší terapie vám nepomůže, když nechcete. Když si jdete jen potvrdit, že změna není možná. Žádný soudný terapeut nebo průvodce se s vámi přetahovat nebude a dříve nebo později se s vámi rozloučí, protože nechce dělat zbytečnou práci. 

Když ale přijdete s pokorou, že sami opravdu nevíte, jak se sebou hnout, a s rozhodnutím, že dáváte svůj plný souhlas, aby vám pomohl někdo druhý, může se to začít dít. 

Je to otázka důvěry a ochoty vzdát se kontroly, což je nesmírně těžké pro člověka, který vyrostl v prostředí, které ho ovládalo a nemohl nikomu důvěřovat. Kontrola všeho okolo mu byla záchranou. Být stále ve střehu vůči nejbližším byla jediná možnost, jak nebýt zraněný ještě víc. 

Nyní takový člověk potřebuje svoji potřebu kontroly vzdát a otevřít se někomu druhému v ochotě ukázat i svá nejhlubší zranění. Toto je na celém procesu nejtěžší a může být i tím, proč na tuto cestu člověk nikdy nenastoupí. 

 

Stačí však i nepatrný krůček a pak další. Není žádoucí spěchat. Klidně odpočívejte a dělejte si přestávky, jak potřebujete. Důležité je zůstat na cestě, i když třeba zrovna stojíte. 

 

Prostředky, které ke své cestě zvolíte, můžete kombinovat. Nejvíce se mi osvědčila kombinace terapie a užívání esencí. 

Když je někdo hodně zraněný, tak samotné esence mohou pomoci jen částečně. Udělají však jednu zásadní věc. Otevřou emoce tak, že už jsou přístupné a dá se s nimi v terapii pracovat. Úžasné také je přidat práci s tělem, masáže, cvičení, hlasové a dechové techniky.

 

Pro někoho, kdo je ve vztahu s velmi zraněným člověkem, který se odmítá změnit, je nesmírně důležité pochopit, že mu ke změně nemůže pomoci. Nelze pomoci člověku, který pomoc nechce. Lze se tím pouze hodně vyčerpat, případně to schytat za to, že pomoc vnucujete.

Nepomůže vaše nejlepší vůle, ani čisté úmysly, stanete se terčem všech nezpracovaných frustrací. 

Můžete však projít svojí vlastní učební lekcí. Odhalit a uvolnit svoje lpění, svoji závislost a svoje přesvědčení, že nejste dost dobří a nezasloužíte si vztahy, ve kterých druzí vaše kvality vidí a oceňují. 

Pak se i vztah s velmi zraněným člověkem může změnit. Buď se rozpadne, protože už ho nebudete mít potřebu zachránit. Nebo zmizí tlak na to, aby se změnil, a tím získá prostor pochopit, že je to na něm a on pro sebe a kvůli sobě může chtít cítit se líp. 

 

Přeji záchranářům, aby pochopili, že jsou dostatečně hodnotní, i když nikoho nedotují a netahají na svých bedrech. A obětem, aby našly sílu a motivaci dát si možnost se uzdravit.

 

Když přemýšlím nad tím, které esence by byly vhodné pro tyto dva typy lidí, vychází mi to stejně pro oba, protože jsou to většinou různé strany jedné mince.

Esence z lípy je dobrý začátek na posílení sebelásky a vůbec přijetí sebe sama jako milováníhodné bytosti.

Esence z opletníku pomůže vymanit se ze závislosti na zachraňování druhých a na závislosti na kontrole všeho okolo sebe.

Esence z hvozdíku bude rozpouštět hlubokou bolest, která nás k takovému chování přivedla.