Poslední dny hodně narážím na téma PŘIJETÍ ZLA jako součásti života a vztahů.

Mnoho lidí, kteří vyrostou v přílišné snaze zavděčit se svým rodičům, potěšit druhé, být nápomocní, vytvářet soulad a harmonii ve vztazích, žije v iluzi, že láskou a vstřícností se přece musí dosáhnout dobrého.

• Lidé jsou vesměs dobří, a proto když jsme na ně hodní, budou na nás hodní i oni.
• Když jednáme fér, tak oni budou taky.
• Když bereme ohledy na druhé, oni budou taky.
• Když chceme tvořit společně a spolupracujeme, tak přece logicky máme společný výsledek a nemůže dojít ke zneužití. To bychom neudělali, tak druzí taky ne.

Většinou nejsme tak naivní, abychom si mysleli, že takoví jsou všichni lidé, ale často jsme dostatečně naivní natolik, abychom si mysleli, že takoví musí být naši nejbližší. Proto pak máme tendenci jejich zraňující či zneužívající chování omlouvat, nějak logicky vysvětlovat a přizpůsobovat se mu tak, aby už tedy ten druhý měl ještě více prostoru, více naší lásky a mohl se s námi cítit v bezpečí a milovaný.

Místo, abychom vnímali, že v chování druhého je prostě něco špatně a my tomu špatně potřebujeme dát jasné Ne, tak ve svém dávání lásky přitvrdíme. Naivně hledáme chybu u sebe v tom, že ještě nedáváme dost nebo ne způsobem, který druhý potřebuje. Máme-li štěstí na manipulátora, tak ještě všechna jeho obvinění bereme vážně a prověřujeme čistotu vlastní motivace, úmyslů a jednání.

Často jsme přeborníci v hledání a napravování vlastních chyb a svět osobního rozvoje nás v tomto může vždy podpořit a vždy najdeme to správné zrcadlo a úhel pohledu, který jsme ještě neviděli a který potřebujeme v sobě zpracovat. Na tom by nebylo nic zlého. Můžeme se skutečně úžasně posouvat vpřed. Jen někdy zapomeneme na to, že potřebujeme odhalit také jeden ze svých základní omylů a ten je, že lidé jsou jen dobří a určitě nejsou zlí.

Této iluzi uvěříme už jako malí, když máme rodiče, většinou matku, která je na nás regulérně zlá. Nemyslím matku, které ujedou nervy, když je přetížená, a pak ji to mrzí. Myslím matku, která cítí určité uspokojení, když může mít nad dítětem nadvládu. Taková, která cítí, že je v pořádku s dítětem manipulovat, osočovat ho, utlačovat a ponižovat, aby vyhovovalo tomu, co chce ona.

Jedna z reakcí dítěte na takové zážitky z dětství je, že matce věří, že je špatné a má být lepší. Tedy najede do toho, že nedělá dost, aby ho měli rádi, a logicky se musí snažit víc.

Když si připustíme, že lidé mohou být i záměrně zlí a nemyslet to s námi dobře, můžeme nám to přinést hodně svobody a úlevy. V ten moment se totiž otevírá možnost, že jsme v pořádku, že nemusíme pro druhé dělat víc, než je zdrávo, a můžeme jednoduše začít být sami sebou.

To se samozřejmě nestane ze dne na den, ale můžeme postupně objevovat, co opravdu máme rádi, co potřebujeme, abychom se cítili dobře, a co naopak opravdu neakceptujeme, protože nám to ubližuje, není příjemné nebo s námi jednoduše není v souladu.

Když jsme autentičtí a vědomí si sebe sama, tak se otevírá prostor pro vztahy s lidmi, kteří nás právě takové mají rádi a nemají potřebu nás ovládat skrze ponižování a vyvolávání pocitů viny.

Velice přínosná videa k zamyšlení na toto téma má pan Dvořák. 

Z esencí, které nám mohou být nápomocné, těžko vybrat, protože svým způsobem všechny. Každá přináší svůj dílek skládačky našeho zdravého já.

Mně osobně v tom pomohl jahodník, který mi ukázal, co nepřijatelného jsem byla ochotná akceptovat v domění, že ten druhý je chudinka, která potřebuje pomoci, a neviděla jsem, že se už nechávám zneužívat.

Před pár dny mi psala paní, které v tomto uvědomění velmi pomohl bez a ukázal jí, že nenávist její matky se sice opírala do ní, ale neměla s ní vlastně nic společného.

Vidět zlo v konání našich rodičů je pro dítě velmi těžké. Ale jako dospělí už nemusíme být naivní.

Fotoobraz vytvořila: Edita Berková