Přišel mi dotaz: jak vnímáte strach z bolesti, proč před ní utíkáme a nedovolíme si ji prožít?
Ano, to je typická situace. Někdy děláme všechno pro to, abychom se své bolesti nemuseli už nikdy dotknout. Uhýbáme, vytěsňujeme, malujeme na růžovo nebo útočíme, když nás někdo svým slovem nebo skutkem znovu vystaví možnosti, že bychom se na svoji bolest museli znovu podívat.
Čím větší strach, tím prudší reakce.
Proč se to děje?
Myslím, že v nějakém momentu života jsme byli vystaveni tolika bolesti, že představa, že jí budeme procházet znovu, je naprosto děsivá.
Chybí nám zkušenost, že prožít bolest je možné, že je to užitečné a ve výsledku osvobozující.
Může to vznikat i z relativně banálních situací v dětství, kdy prožitek bolesti na nás byl moc a vedle nás nebyl dospělý, který by nás v tu chvíli podpořil. Případně nám právě ten náš dospělý, který nás měl chránit, takovou bolest působil.
Zažila jsem mnohokrát během individuální i skupinové práce s lidmi, že vyslovit to, co nás bolelo v dětství, byť už nyní v dospělosti a v bezpečném prostředí, bylo naprosto zahlcující. Často tak, že daný člověk nemohl ani dýchat a přirozeně měl tendenci z tohoto stavu utéct. Je to zcela pochopitelná reakce. V takových chvílích jako průvodce dělám jen to, že dopřávám člověku čas a zůstávám s ním. Jen ho povzbuzuju, aby zůstal u sebe a dýchal. O nic se nesnažil a jen tentokrát neutíkal, protože teď už je bezpečné prožít to, co dříve nemohl, protože na to neměl dost sil. Je to proces, který trvá více nebo méně minut, v daný čas je nesmírně těžký, ale úleva a následná změna v životě bývá obrovská.
Můžeme k sobě skutečně být maximálně laskaví a pochopit, že kdyby to bylo možné zvládnout líp, tak bychom to udělali. Jenže nebylo, a tak jsme udělali to, co možné bylo. Bolest jsme uzavřeli v sobě, abychom mohli jít dál. Ovšem jednou přijde čas, kdy už jsme připraveni tu zapouzdřenou bolest otevřít a propustit.
Často se to děje na začátku užívání Slunečních esencí, kdy nám esence začne z podvědomí vyplavovat to, co jsme si tam pěkně schovali. Proto můžeme prožívat smutek nebo vztek, aniž by k nim teď byl nějaký důvod. Někdy se to děje jen prostřednictvím snů, kdy si odžíváme to, co potřebujeme. Někdy je ten proces náročný, ale díky Bohu za něj, protože přináší úlevu a svobodu. Svobodu v tom, že už nemusíme sami sebe nebo druhé omezovat v tom, co můžeme říkat, slyšet a prožívat. Jsme volní. Nemusíme se obloukem vyhýbat místu, kterého se bojíme. Můžeme už chodit kamkoliv.
Další možností, jak jsme si mohli vytvořit strach z bolesti, je, že jsme viděli strach našich rodičů prožívat bolest a začali se jí bát taky. Přece když se máma nebo táta úzkostlivě vyhýbá určitému prožitku, tak to musí být strašidelné. Vždyť jsou velcí, a přesto před tímto strašákem uhýbají. Jako děti jim zcela důvěřujeme, takže to tak musí být.
Co s tím můžete udělat?
Můžeme si uvědomit, že to naši rodiče prošli zkušeností, která v nich zanechala určitou stopu. To oni zažili zkušenost, na kterou takto zareagovali. Ne my. Můžeme se od jejich prožívání oddělit a rozlišit jejich a naše já. S láskou jim vnitřně dát pochopení, že takto potřebovali zareagovat, ale nemusíme žít jejich životy. Dovolit sami sobě vytvořit si vlastní zkušenost.
Odpověď na otázku, které esence jsou vhodné na rozpouštění bolesti, není úplně jednoznačná. Záleží na tom, čeho se ta bolest týkala.
Pro bolest z nelásky a nepřijetí, je vhodná esence z lípy.
Na strach z odmítnutí bych volila esenci z osiky nebo esenci z modřínu, pokud se to odmítnutí týkalo naší výjimečnosti či specifičnosti, tedy toho, že jsme jiní.
Na bolesti spojené s prožívání ženské role (v partnerství nebo ve vztahu k vlastní ženskosti jako takové) pomáhá esence z růže.
Můžete si sami esence pročíst a najít tu, která s vámi nejvíce rezonuje, a připomene, kde právě vás to bolí. Tu si pak můžete vybrat jako průvodkyni, se kterou tohle temné zákoutí prosvětlíte a naplníte přijetím a láskou.